Tiché volání duše nikdy nepřestává. I když ho přehlušíme racionalitou, společenskými očekáváními nebo vlastními pochybnostmi, čeká trpělivě, až mu konečně začneme naslouchat. A když to uděláme, otevře se před námi cesta zpět k sobě samým – k té nejautentičtější verzi nás, kterou jsme možná dávno zapomněli.
Moje cesta začala podobně jako u mnoha citlivých dětí. Cítila jsem energie v místnosti dříve, než někdo promluvil. Viděla jsem pod povrch věcí způsobem, který ostatní často nechápali. A tak jsem se připadala „jiná“. A ze strachu, abych byla přijatá a milovaná jsem udělala to, co tolik z nás – začala jsem se přizpůsobovat. Ztišila jsem svůj vnitřní hlas. Naučila jsem se být „hodná holka“. Ta, která vždy pomůže. Ta, která vždy vyslechne.
Ale tak jsem také ztratila spojení sama se sebou. A přestala si věřit. A jako mnoho lidí, jsem žila z myšlenky, že „nejsem dost dobrá“.
Když rozum a strach přehlušuje srdce
A tak, když jsem se rozhodovala, na kterou vysokou školu jít, zvolila jsem si práva, protože jsem si nevěřila, že bych se mohla dostat na psychologii, můj vysněný obor. Nevěřila jsem, že bych se dostala na obor, brali 60 lidí ze 1200. A práva jsem si zvolila, protože jsem byla nadšená ze znovunabyté svobody, spravedlnost mi byla v principu vždy blízká, obor a prostředí soudních síní jsem znala jen ze zkresleného světa televizní obrazovky.
Zatímco jsem studovala občanské, obchodní, rodinné, pracovní, trestní…právo, můj noční stolek se plnil knihami o psychologii. Četla jsem Freuda, Adlera, Junga, Rogerse, Satirovou,… Rozhlasový pořad Prameny poznání s Patricií Tervinovou mě přivedl k meditacím. Tyto knihy a meditace pro mě byla moje tajná zahrada, místo, kde jsem mohla být skutečně sebou.
Po promoci jsem nastoupila do státní správy. A den ode dne jsem v sobě cítila víc a víc vnitřní prázdnoty, jako bych žila cizí život, jako by můj život ztrácel smysl. A jednoho dne jsem se rozhodla. Pro sebe. Pro svoji duši. Pro svůj vnitřní hlas. Podala jsem si přihlášky na dvě filozofické fakulty, obor psychologie. Když mi přišlo pozvání k přijímacím zkouškám, pochybnosti se vrátily v plné síle. „Co když nejsem dost dobrá? Co když je to jen bláznivý sen?“
Ale tentokrát jsem se rozhodla důvěřovat tomu tichému hlasu. Výsledky mě ohromily – na jedné škole jsem byla třetí nejlepší. Byla jsem přijata na obě fakulty. Tím se začala psát můj nový životní příběh. Příběh o naslouchání sobě. Příběh o následování svého srdce. Příběh, kdy jsem slovy Anny Hogenové, začala žít z vlastního pramene.
Dva proudy jedné řeky
Během studia psychologie jsem konečně cítila, že jsem na správné cestě. Ale něco stále chybělo. Akademická psychologie se zaměřovala na mysl, na měřitelné a ověřitelné, zatímco já jsem vždy vnímala člověka v jeho celistvosti – včetně duše a ducha. A tak zatímco jsem se během dne ponořovala do statistiky a diagnostiky, večery patřily mé druhé lásce – spirituální cestě poznání. V knihkupectví si mě „našla“ kniha Elisabeth Haich „Zasvěcení“.
Následovaly spisy Eduarda Tomáše a mnoho dalších. Nebyla to náhoda – byla to odpověď na mé hledání. Po ukončení studia a nástupu do praxe jsem opět pocítila, že mi něco chybí. Akademická psychologie mi dala pevné základy, ale moje intuice mi říkala, že existují i jiné cesty k lidské duši. Bylo to jako studovat mapu území, ale přitom cítit, že existuje dimenze, kterou žádná mapa nezachycuje. Něco, co lze pouze zažít.
Hledání mostu
Má cesta pokračovala přes kineziologii a regresní terapii. Potkala jsem svou mentorku Mílu Lukášovou, jejíž přístup spojoval spiritualitu s uzemněním způsobem, který hluboce rezonoval s mým vlastním cítěním. Když do mého života vstoupilo mindfulness, bylo to jako najít další dílek skládačky.
Najednou jsem začala vnímat každý okamžik jinak – s vědomou přítomností, která odhalovala mimořádnost v obyčejném. Následoval výcvik v ACT terapii (terapie přijetí a odhodlání), která spojuje všímavost s hodnotově orientovaným jednáním a laskavostí, a transformativní koučink, který pracuje s principy existujícími před formou. Všechny tyto cesty byly obohacující a smysluplné. Přesto jsem stále cítila, jako by existovaly dvě paralelní cesty – psychologická a spirituální – které jsem nedokázala plně integrovat. Jako bych stála na dvou nohách. A jako bych nikam nezapadala.
Na jedné straně jsem byla, jak můj syn říká „jiná“ psycholožka a ani ve světě alternativním jsem nezapadala, protože není mnoho psychologů, kteří se věnují alternativním metodám.
Když se cesty spojí
A pak, v okamžiku, který lze nazvat jedině synchronicitou, vstoupila do mého života jóga nidra. Od prvního setkání s touto prastarou technikou „jogového spánku“ jsem cítila, že je to něco výjimečného. Něco, co překlenuje propast mezi moderní psychologií a starobylou moudrostí, mezi tělem a duší, mezi zemí a nebem. Neváhala jsem ani chvíli, když se naskytla příležitost absolvovat výcvik s Kamini Desai, dcerou zakladatele I AM jógy nidra. A po jeho dokončení jsem okamžitě pokračovala v pokročilém výcviku.
V I AM józe nidra jsem konečně našla to, co jsem hledala celý život – most spojující oba světy, které miluji. Metodu, která pracuje s tělem i duší, spojuje vědecké poznatky moderní neurovědy se starobylou moudrostí jogínů, a především – vede k autentickému setkání se sebou samým.
Návrat domů
Dnes, když provázím klienty praktikou jógy nidra, často vidím v jejich očích ten stejný záblesk rozpoznání, který jsem kdysi zažila sama – moment, kdy se znovu spojí se svou podstatou, se svým autentickým já. Je to jako návrat domů po dlouhé cestě – návrat k sobě. Moje cesta byla klikatá, s odbočkami a zastávkami, které se v daný moment zdály jako zajížďky. Dnes však vidím, že každý krok byl nezbytný.
Studium práv mi dalo disciplínu, analytické myšlení a možnost vidět svět z širší perspektivy a s nadhledem, uvidět, že žijeme v „bublinách“, různých světech, které jsou mnohdy velmi odlišné. Akademická psychologie mi poskytla pevné základy pro pochopení lidské mysli. Spirituální cesta mi otevřela dveře k hlubším dimenzím bytí. A jóga nidra? Ta mi dala dar integrace – schopnost vidět a přijmout všechny tyto aspekty jako součást jednoho celku.
Mým posláním nyní je sdílet tuto transformační praxi s ostatními. Přinášet do životů lidí techniku, která jim umožní znovu se spojit se sebou samými – se svou moudrostí, intuicí a vnitřním klidem. Protože věřím, že svět potřebuje lidi, kteří jsou v kontaktu se svou pravou podstatou. Lidi, kteří naslouchají svému vnitřnímu hlasu a žijí v souladu s ním. Lidi, kteří se odvážili vrátit domů – k sobě.
Pokud i vy cítíte volání něčeho hlubšího, pokud toužíte po autentickém spojení se sebou, jóga nidra může být cestou. Cestou, která vás jemně, a přesto mocně provede zpět k vašemu skutečnému já – k tomu tichému pozorovateli uvnitř vás, který zůstává klidný a jasný i uprostřed životních bouří.
